Volcan Arenal

Neděle; v plánu celodenní výlet. Čekala bych, že s jejich věčným zpožděním vyrazíme kolem desáté. Přecenila jsem je... Ve dvanáct jsme vyrazili. Po hodině a půl jízdy, kdy se k nám přibližovala sopka schovaná v mracích, jsem začala tušit, že asi nejedeme "na sopku." Ptám se, jestli opravu jedem na sopku. Ale ano! Ale ne :) deset kilometrů před úpatím končí volně přístupné silnice, jet blíž není bezpečné...
Nafotili jsme sopku z několika stran, objeli ji skoro dokola, nadělali s ní spoustu fotek. Cestou zpátky jsme se zastavili v restauraci, jejíž návštěvu pak hostsestra označila za nejlepší část výletu. Jiný kraj, jiný mrav...

Zajímavosti

V „zimním období“ kdy tu my jsme, tu denně prší. Tvrdí, že nepravidelně, ale zatím pravidelně každý den začne mezi půl druhou a půl třetí a prší aspoň hodinu.
I když prší, teplota moc neklesá, takže ráno je spíš suché vedro, po dešti dusno a horko.

Ať je zataženo – což je většinou, nebo téměř bez mraků, je horko. Kolik je stupňů se ale zjišťuje těžko, teploměry doma nevedou.

Pojmem „Tica“ se myslí každý, kdo žije v Kostarice, ať je snědý, bílý černý… Je to stejné, jako když se řekne, že člověk žijící v Čechách je Čech.

Podobně se označují Mexikánci – „Chica“ a lidé z Nicaragui – „Nica.“
Lidem z USA se říká „Gringo,“ což těch našich sedm těžce nese; někteří z nich tvrdí, že takhle se u nich říká Mexičanům.

„Hora Tica“ je pojem podobný naší „akademické čtvrthodince,“ omlouvá se jím každé čekání, ať je sebedelší

Ve školách tu nosí uniformy, které jsou většinou modro bílé. Nosí je jak ve školce, tak na základní a střední škole.
Klučičí jsou dlouhé kalhoty a košile nebo triko s logem školy, holky mají většinou na výběr mezi dlouhými kalhotami, nebo sukní nad kolena.
K tomu buď hnědé, nebo černé boty a jednobarevné ponožky.

Kluci musí mít ve škole krátké vlasy. Co je dlouhé, určuje učitel. Když jsou moc dlouhé a vy si je odmítáte nechat ostříhat, dostanete nejdřív poznámku, pak předvolání k řediteli.

Školy jsou tu jak státní, tak soukromé. Prý se moc neliší kvalitou výuky, spíš stejně jako u nás záleží na štěstí, jakého chytnete učitele. Rozdíl je v délce výuky, soukromé školy mají dobře poskládaný rozvrh, takže jste doma nejpozději ve tři, když to máte přes celé město. Státní mají volné hodiny během dne, takže v šest potkáte děti vracející se ze škol a školek.

Základní škole se říká Escuela a je šestiletá.

Střední škola se jmenuje Colegio a je pětiletá, občas šestiletá.

Pokud někdo máte jiné zkušenosti, já vám ty svoje nevnucuji :) tohle je, jak to vidím já, ze svého města, ze své rodiny

Druhý týden v Ciudad Quesada, jednom z těch deštivějších míst v Kostarice.

Jak nás málem zamkli v bazénu

První víkend, první AFS akce. Na sobotu odpoledne byl v plánu fotbal, kluci hrát, holky fandit; tak jsme se dohodli. Netuše, kde je ve městě fotbalová hala se jménem Camiseta 10 (ano, opravdu se to jmenuje triko 10) jsem se dohodla s klukama, co bydlí v mé ulici, že půjdem všichni najednou. Sraz jsem málem nestihla, protože moje starostlivá hostmáma se rozhodla mi ještě koupit ke svačině koláč v pudinku, který jsem tedy ve spěchu hodila do batohu a pádila dolů ulicí. Zatímco jsme s Kamym vyhlíželi ostatní, zastavilo před námi auto. Z okýnka vykoukl rozesmátý Phill. Nechtělo se mu v tom vedru pěšky, tak nás jeho hosttáta, který u nás na škole učí historii, hodí autem.
Fotbalová hala z venku vypadala jako sklad, ale uvnitř byl příjemný chládek. Ze čtrnácti, kteří řekli, že přijdou, nás dorazilo šest. Po hodinové hře jsme zas sedli do auta a přes silný déšť jsme neviděli, kam jedeme, takže jsme se divili, když jsme vystoupili u bazénu. Kdo měl plavky, šel se koupat. Já čekala na břehu se sestrou a bratrancem Cecilia. Ten po chvíli objevil míč a vytáhl mě zahrát si fotbal jeden na jednoho na na hřišťátku vedle.
Když kluci vylezli z bazénu a přestalo pršet, došli jsme do vedlejší haly pro Philla, který tam hrál s místnímabasket. Než skončili, zase lilo, tak jsme si sedli k bazénu a čekali, až pro nás přijede jeho táta. Mezitím bazénu skončila návštěvní doba a správce začal zavírat veškeré východy. Což my ale netušili. Když před vchodem zatroubilo auto, zvedli jsme se a nejkratší cestou vyrazili. Ale ouha, dveře zamčené. Nevadí, půjdeme zadem. Branka na zámek. Tak přes plavčíka. Mříž zavřená. U auta se otevře okno a vysmátá vousatá tvář Phillova táty nám radí, ať jdem kolem šaten, že tam je ještě otevřeno.
Celí šťastní a mokří jsme se naskládali do auta, kde po sobě kluci ještě cestou házeli mokré plavky, a nechali se rozvést kam kdo potřeboval.

První týden v rodině

Neděle, šest ráno, doma dvě odpoledne. Všichni spí. V osm taky a v deset jakbysmet. V jedenáct jsme místo snídaně sedly s Guiss do auta a jely nakoupit na oběd. Odpoledne, po nalezení okna mého pokoje na Google Earth, brácha zmizel k přítelkyni a sestře přišli kamarádi, učit se matiku. My si s Robertem, hosttátou, a Alvarem, hostbratrancem bydlícím tady, sedli ke knížce o Čechách, která je fascinovala celé odpoledne. V pět jsme s rodiči a Alvarem vyrazili podívat se na leguány. V šest jsme dojeli k restauraci u řeky, kde jich jsou desítky, ale protože opět lilo, místo vyhřívání se na chodníku byli nalepení na mokrých větvích stromů za řekou.
Večer jsme šli vyprovodit matikáře na autobus a vzali to i s prohlídkou „centra“ – nevelkého náměstí s obchody v maximálně dvoupatrových domech. Pak je na dvě hodiny zabavili hlavolamy, které jsem si přivezla, a které objevili hned první den.
V pondělí odpoledne jsme vyrazili s Robem a Alvarem do banky, vyměnit dolary za „Colones.“ V národní bance tu mají úsměvné bezpečnostní opatření. Dovnitř pouštějí po jednom přes komoru, kterou otvírá ochranka z vnitřku banky. My tam dorazili kompletně mokří, ale než jsme přišli na řadu, byli jsme zas v pohodě. Protože venku už přestalo pršet, vyrazili jsme koupit mi SIMkartu do mobilu, který tu bez ní nezavolá ani nepošle sms. Neměli ji, bude „maňana.“
Úterý odpoledne. Vyrazili jsme zkusit štěstí a koupit SIMku. V obchodě, kde nám ji včera slíbili, ji neměli, ani v dalším a ani ve třetím. Až ve čtvrtém se nám ji konečně podařilo sehnat, takže jsme vyrazili křížem krážem přes celé město, sehnat nějaký hlavolam, protože Robovi moje dva už nestačili. Nesehnali jsme, ale potkali jsme spoustu jeho kamarádů; zná snad každého druhého ve městě.
Večer jsme s jedním z kamarádů, s přezdívkou Kopyto, vyrazili podívat se na auto, které si chce koupit. Cestou zpět jsme se stavili podívat na leguány, ale opět pršelo, takže jsem nafotila jen blesky na obloze. Cestou zpátky se mi podařilo usnout, ač déšť bubnoval do střechy a motor řval víc než rádio. Dneska přestal doma fungovat internet.
Ve středu jsem se vrátila ze školy tak unavená, že jsem usnula a vzbudila se až po čtvrté odpoledne, čehož využil Rob a ukecal mě na večerního Hellboye v televizi. Až později jsem zjistila, že samotného by ho asi nenechali, bylo to dost pozdě večer, ale když řekl, že se „chci koukat taky,“ šli ostatní spát a nechali nás u vyřvávající televize.
Ve čtvrtek jsme po obědě s Madeirou, Kiarou, Alessandrem a Rickym vyrazili do Terminalu, což je „velké zábavní středisko“ v bývalé konečné autobusů, hledat ostatní. Nenašli jsme je, tak jsme se vrátili ke škole, kde jsme si chvíli povídali se studenty, kterým ještě neskončila škola. S Alessandrem jsme se stavili v jeho oblíbeném baru, kde si dal dvě piva, pak jsme autobusem jeli do centra na zmrzlinu. Cestou nás nějaký starší pán bavil napodobováním zvířat, což se nejvíc líbilo za námi sedící holčičce. Na zmrzlinu jsme dorazili trochu mokří, já pak domů naprosto zmoklá.
Rob mě přivítal větou „Hasta la picha!?“ což není nic jiného než neslušně řečeno „Opilá?“ a nenechal si to vymluvit hodně dlouho.
Ve čtyři jsme vyrazili do centra, zahrát si kulečník. Nejdřív hrál brácha s kamarádem, pak mě ukecali zahrát si taky. A ač jsem to už pár let nehrála, s Robem jsme Alvara a jejich kamaráda dvakrát porazili. Večer, zatímco já šla spát, zbytek rodiny vyrazil do města, každý jinam.
V pátek odpoledne přišla Marylin z AFS, že bych se měla ozvat domů. No jo, rozbitý internet… Na každý dotaz, kdy bude funkční, zněla odpověď „maňana,“ tak jsem čekala a čekala, až to byl skoro týden, co jsem se neozvala…
Asi za hodinu dorazila znova, tentokrát s ní přišel i Kamy, který si tak úplně nerozumí se svojí rodinou, která neumí anglicky, a on neumí španělsky, a Svenem z Německa, který mění rodinu. Ta bývalá bydlí ve vesnici za městem a těžko se mu odtamtud dostává každý den do školy, takže teď bude nějaký čas u ní, než mu najdou jinou rodinu.
Všichni tři tu byli do večera, povídali jsme, hráli karty, po večeři je doprovodili i se psem domů; oba bydlí ve stejné ulici jako já.
První týden za námi. Mám dojem, že už znám všechny rodinné kamarády, kteří si tu u nás podávají dveře a bez okolků si posedají na mou postel, půjčí foťák a prohlídnou vše, na co přijdou.

První týden ve škole

První den ve škole. Plánovaný odjezd z domu? V sedm. Plánované vstávání, abychom vše stihli? V šest. Je půl sedmé a všichni spí. Kolem sedmé se objeví Guisselle, moje „hostmáma“ a „hostsestra“ Haidel, v půl osmé jsme po snídani a vypadá to, že vyrážíme. Omyl, ve tři čtvrtě stále stojím přede dveřmi; za deset osm vyrážíme.
Po osmé jsme dorazily k mé škole, kde už v barevném hloučku uprostřed uniformovaných spolužáků čekali ostatní. Chvíli po mně dorazila učitelka Marylin s Fernandou, holkou od bráchy ze školy, která jí pomáhá. „Hora Tica“ zde platí dokonale, naše česká „akademická čtvrthodinka“ je tu směšná. Ředitel nás odvedl do naší třídy, přes celou školu, kde nás přes zeď rušili spolužáci, kterým z nám neznámého důvodu dnes odpadla dopolední škola.
My zahájili školu představováním se a srovnáváním znalostí španělštiny, které se dost liší…
Krom toho a abecedy jsme toho moc nestihli, možná i proto, že nás dnes Mary pustila domů dřív, protože nikdo moc nedával pozor.
Úterý, vstávání posunuto na půl sedmou. Ve tři čtvrtě vylézám z pokoje do ticha domu. V půl osmé se objeví Guiss, jdeme koupit džus k snídani. V obchůdku na rohu pracuje kamarád, takže si čtvrt hodiny povídají. Za pět osm vyrážíme, to by se dalo stihnout. Ale ouha, dochází benzín. Benzínka je zajímavé místo, to musíš vidět. Fajn, druhý den ve škole a já jdu deset minut pozdě… Probírali jsme rozdíly mezi podstatnými a přídavnými jmény… No, kdo věděl, že zorro není jen jméno šermujícího hrdiny, ale znamená i lišku nebo chytráka? Že caro je drahý a carro auto?
Domů s námi měl jet Kamy, kluk z USA, ale domů se mu nechtělo, šel s ostatními na oběd do centra, což Guiss dost udivilo a celou cestu se ptala proč.
Středa, že bych konečně byla ve škole včas? Kdepak, musím přece ke snídani vyzkoušet tortilly nejen se sýrem, ale i zapečené a se smaženým sýrem, což samozřejmě chvíli trvá..
Naštěstí Mary už asi zjistila, že jí před školou nikam neutečeme a přišla ještě později, než já. Co jsme dělali? Barvy. Kdo by byl řekl, že kafe a hnědá se řeknou stejně?
Čtvrtek, konečně jsem byla ve škole včas. Ale zase jsme nezačali v osm, někdo obsadil naší třídu a my po celé škole hledali jinou volnou, kde bychom probrali zvířata a čísla.
Dneska jsme chtěli jít na oběd všichni dohromady, někam, ale už na první křižovatce jsme se rozdělili. Já, Madeira, Kiara, Alessandro a Riccardo, že půjdem tam, co jich část byla včera, zbytek, že jejich cestou je to do Terminalu blíž. Tam my ale nechtěli. Takže společný oběd se nepovedl, ale nevadí, i tak jsme se dobře bavili při zkoumání podobnosti češtiny, angličtiny, italštiny a španělštiny.
Pátek, poprvé jsem jela sama do školy, bojí se o mě jak o malé dítě, které se ztratí hned za dveřmi domu. A skoro měli pravdu. Včera náš autobus zahnul ke škole, tak jsem čekala, že dnes pojede stejně. Nejel. Přejela jsem na té nejdelší zastávce, takže místo abych byla ve škole před osmou, zas jsem přišla pozdě. Naštěstí jsem o nic nepřišla, jen se řešilo, jestli půjdeme na školní oslavu konce jednoho trimestru a začátku prázdnin. Odhlasovalo se, že samozřejmě ano, takže škola skončila v deset.
Před začátkem oslavy nás odchytil ředitel, následován dvěma pány z televize s kamerou a mikrofonem, a že prý jestli si nás, AFS studenty, může natočit. Po každém chtěl pár vět španělsky, jak se nám tu líbí a proč jsme tady, a pak společný úsměv na kameru:“Pura vidaa!“
Oslava byla více méně školní diskotéka, kde jsme hlavní „atrakcí“ byli my, tedy hlavně Phillip, tancující hip hop. Ve dvanáct jsme s holkama vyrazily na autobus, ale právě lilo, jako každý den, a my neměli deštníky – zatím vždy pršelo až kolem druhé odpoledne – takže jsem domů dorazila úplně mokrá.

Prilet do Kostariky

Letni program v Kostarice zacinal 25. 6., coz znamenalo 'ulit se' posledni ctyri dny ze skoly.
V devet rano jsme dorazily na prazske letiste. Ja a Katka, ktera je v jine casti Kostariky, protoze se spanelsky uci dele, jsme po kratkem louceni prosly vsemi kontrolami a vydaly se hledat nasi 'gate' na odlet.
Prvni let byl kratky, hodinu do Amsterodamu, tam jsme mely hodinu na to projit dalsimi kontrolami a stihnout let do Panamy. Odlet se kvuli cekani na jine letadlo zpozdil skoro o hodinu, coz ohrozilo nas odlet z Panamy, nastesti jsme ale toto zpozdneni nekde nad oceanem, mezi spoustou obcerstveni, filmy, obcasnymi turbulencemi a castym spankem, dohnali.
Posledni let, z Panamy do San Jose, byl zpestren bourkovym mracnem, ktere nam prekazelo v primem letu, jako nahradu ale predvadelo nadherne blesky temer na dosah ruky z maleho okenka letadla.
V San Jose nas cekalo jedno nemile prekvapeni, Katcin kufr se zatoulal nekde v Amsterodamu a dorazi 'pozdeji.' Po vyplneni vsech potrebnych papiru jsme vysly z letiste, primo do naruce destiveho vecera. Na chodniku na nas cekal netrpelivy Kostarican s ceduli AFS. Hned, jak nas spatril, objednal taxi, kter nas dovezlo do hostelu na kraji mesta, dve ulice od AFS kancelare.
Hostel uz byl plny ostatnich studentu, z USA a Italie. My, dve cesky, jsme byli posledni, na koho se cekalo.
Vsichni meli plno otazek typu odkud jsme a jaky byl let. Po zjisteni, ze je casovy rozdil osm hodin, jsme k udivu vsech okamzite usnuly.
Druhy den rano jsme se vsichni presunuli do kancelare, kde nas hned rano rozdelili do dvou skupin: studijni program a pracovni program.
Dopoledni cast, plnou pravidel a dotazu, jsme zakoncili pizzou k obedu. Na odpoledne si nas rozdelili do dvou skupin, dle mista pobytu, ktere bylo uz predem urceno nasi urovni spanelstiny.
Nas, zacatecniku, jen trinact. Sedm americanu, pet italu, a ja, jedina ceska. Ukazali nam video o nasi 'provincii,' San Carlos. Pak nasledovala opet kupa dotazu a odjezd minibusem do mesta Ciudad Quesada.
Cesta trvala neco pres dve hodiny za umorneho vedra a k memu velkemu zklamani jsem ji cast prospala, nastesti ne jedina.
Asi v pet vecer jsme dorazili ke skole Liceo San Carlos, Ciudad Quesada, kde si nas 'rozebraly' odvezly rodiny.

O mne

Ahoj,
nez zacnu psat neco o mem letnim pobytu v Kostarice, asi bych mela napsat neco o sobe, a proc jsem se sem rozhodla jet.
Jmenuji se Michaela a jsem dobrovonikem AFS. S AFS jsem uz byla na jednom programu, na trimestru ve francouzske casti Belgie.
Chtela jsem jet na delsi program, ale kvuli skole to neslo, a tak jsem vyrazila alespon na pradniny.
Chtela jsem se naucit aspon trochu spanelsky, a tak byl vyber z letnich programu zuzen na dva staty: Kostarika a Paraguay, ve ktere je program zameren na fotbal, takze bylo rozhodnuto: Kostarika.
Co jsem predem vedela o teto zemi? Jen velmi malo, jako ostatne o vetsine zemi: ze lezi mezi Panamou a Nicaraguou, ze hlavni mesto je San Jose, ze se tu mluvi spanelstinou odlisnou od te spanelske a ze tu maji jen dva druhy pocasi: horko a horko s destem - pocasi, do ktereho jsem mela priletet.